Japonsko je pravým rájem bizarností. Těžko bychom hledali zemi s vyšší koncentrací bláznivých songů – a nejde jen o samotný zvuk. Mnohem víc než uši totiž zaměstnáte své oči. Garantujeme vám, že u některých písniček vám polezou z důlků, u jiných si zase budete přát, abyste ten videoklip nikdy neviděli. Slabším povahám doporučujeme tento článek přeskočit, Kamali nenese zodpovědnost za případné újmy na zdraví.
Začneme pozvolna se zpěvačkou a obrovským pop idolem Kyarou Pamyu Pamyu. Její videoklip Ponponpon je plný pastelových barev a na kanále YouTube má v současné době neuvěřitelných 93 milionů zhlédnutí. O tom by si mohli nechat naši vlogeři nechat zdát.
Další japonská písnička má sice o poznání méně zhlédnutí, to ale nijak neumenšuje vizuální zážitek z videoklipu. Green leaves (zelené listy), tak se jmenuje fiktivní klučičí kapela, která paroduje klasické boybandy. Název kapely pochopíte v okamžiku, kdy si pustíte song Yatta.
Trochu přitvrzujeme. Kapela Maruosa přichází s hodně odlišným kalibrem. Grindcore s psychedelickými obrazy a částmi lidských orgánů, tak by se dala popsat píseň ACA. Pozor, není vhodné pro epileptiky.
Pojďme se zase na chvíli vrátit k pastelovým barvám a plyšákům. Tentokrát vás ale neprovede něžná náctiletá dívčina, ale Hamada Bamyu, asi pětatřicetiletý muž v duhové paruce a růžovém holčičím oblečení. Šílené? Ne, v Japonsku standard.
Třešničku na japonském dortě představuje Kiryu, resp. její alter ego, kapela My Dragon. Ti do slova a do písmene naplňují tzv. visual kei neboli visual style (VK), pro který je charakteristický výrazný vzhled muzikantů, který přitom hraje mnohem větší roli než hudba samotná.
Žádné komentáře:
Okomentovat